Čekali jsme, že zboří stan. Nezbořili, ale mnoho nechybělo. Koncert Statiků byl jedním z vrcholů prvního dne.
Hvězdy velkých pódií jsou vždycky jasným tahákem festivalu. Mají za úkol přitáhnout masy a dopřát davům zážitek z mezinárodních superstars. Ale pak jsou kapely rámcově menší, které mají zase o to silnější fanouškovké zázemí. Atmosféra, která vzniká při jejich koncertech, je nenapodobitelná.
Wayne Static působí na pódiu jako démon, jako nějaký bůh hudby, jak si ho představovala prvobytně pospolná společnost. Je to muž póz a gest, vyloženě si užívající a vychutnávající styl, jakým ho jeho publikum zbožňuje.
Decibely jdou při Statikách do nebes. Síla je to v předních řadách taková, že už přestáváte poslouchat hudbu. Doslova se totiž hudbou stáváte.
Uši nedokážou pobrat takovou kvantitu informací najednou. Tělo vám vibruje a rezonuje spolu s pódiem a chlapíci na něm to do vás perou o sto sedm. Vynikající zážitek.