Letos máme velké "štěstí" na kapely, jež (až na řídké výjimky) odmítají rozhovory: Crystal Castles, The Prodigy, Refused, Faith No More... Týká se to i Skrillexe, který však před časem odpověděl na pár otázek Pitchforku.
Jde o tak výjimečnou záležitost, že jsme se rozhodli pro vás interview přeložit a ponechat jej v hovorovém duchu. Mimochodem - podle rideru to bude 5. července na Staropramen Cool Lemon stage nejen audio, ale i vizuální show!Skrillex, vlastním jménem Sonny Moore, geniální čtyřiadvacetiletý DJ a producent z Kalifornie, mluví o své lásce k Aphex Twin, Justice a Daft Punk i o svém místě v krajinách elektronické hudby.
Pitchfork: Na Facebooku jste napsal, že vaše nejoblíbenější skladba je od Aphex Twina - electro-balada "Flim" a také jsem četl, že se vám také moc líbí Burial. To je docela překvapení, protože vaše hudba je větší, hlasitější a tvrdší.
Sonny Moore: Poslouchám veškerou muziku a mám hodně své hudby, která je mnohem náladovější než ta, kterou znáte. Na různých vystoupeních je různá muzika.
Pitchfork: Kdy jste začal skládat svou elektronickou hudbu?
SM: Bylo mi 14, když jsem začal Fruity Loops. Mám v cimře s krámama takovou starou věž, počítač je už v čudu, ale disky tam pořád jsou. Jednou bych chtěl dostat tu muziku z fajlů, protože tam je spousta věcí z Fruity Loops. Prostě takový divný deep techno/měkkej acid—žádnej žánr, jen takový nápady. V té době jsem poslouchal hodně Warp Records. Aphex Twin a Squarepusher byli takový fousatý magoři, co skládali v ložnici, a to mi přišlo hodně cool! Kolem svých 16 jsem začal chodit na mejdany do skladišť v L.A. a dělal jsem DJing. Pouštěl jsem svý milovaný věci a nikdo na to netancoval.
Pitchfork: Překvapilo vás, když začal Skrillex být slavný?
SM: Nechci, aby to znělo nějak skromně, ale fakt...já se o nic nesnažim. Prostě existuju a dělám hudbu, jakou chci. To, co se kolem mě děje, je naprosto šílený.
Nikdy jsem nechtěl bejt ve středu pozornosti. Dělám svou muziku, pařim s kámošema a když uděláme koncert, bude to velká věc, něco extra, na pódiu budou roboti nebo tak něco. Je to možnost udělat něco šílenýho, něco super!
Momentálně máme různý produkce. Teď jsme měli pět koncertů v New Yorku, vetšinou jsem jen točil desky a šlo víc o atmošku. Byly to takový undergroundový suterénní párty a bylo pozdě a já hrál hloub a dýl – tak to jsou mý oblíbený show.
Pitchfork: Všechny vaše loňské písničky jsou na vaší oficiální YouTube page, což je zvláštní, když jste umělec se smlouvou velké gramofirmy.
SM: Měl jsem smlouvu s velkou firmou poslední čtyři roky a to jsem nebyl ani Skrillex; dělal jsem věci jako Skrillex tak trochu stranou a protože jsem měl smlouvu, tak se to pak kolem toho zformulovalo. Velkou firmu ale používám spíš pro administrativu. Všechno si jinak děláme sami. Loni jsme měli přes tři sta show a všechny šly transparentně přes nás. A nakonectoho všeho to jde přese mě. To je naše vize. A na to jsem hrdej. A lidi kolem mě jsou mý kámoši. Mýmu tour managerovi je 25 let a jezdíme spolu od mejch sedmnácti. Na turné jsem letos už osmej rok. Když jsi dost starej a daří se ti vyhnout rutině, uvědomíš si, že musíš bejt šťastnej a upřímnej sám k sobě. To je všechno. Dělat věci, díky kterejm jsi šťastnej. Nepotřebuju nic extra, abych moh žít. Nepotřebuju hotelovej pokoj. Neutrácim spoustu peněz. Je mi to fuk. Chci bejt šťastnej. To mi přijde cool.
Pitchfork: Vydal jste několik EP a remixy. Záleží vám také na tom, abyste vydal album?
SM: Jo, chtěl bych vydat desku. Je to divný, protože jsem nikdy necítil tlak na to, abych vydal album. Bylo to spíš takový to „Mám jednu pecku nebo EP, tak to někam píchnem zadarmo. Deadmau5 slyšel na blogu mý věci a chce nás vydat? OK, pohoda, jasně.“ Brali jsme to případ od případu. Hodně DJů vydá jeden singl ročně, udělá si jméno a vystupuje po klubech po celym světě. Loni jsme vydali tak dvacet pecek na EPčka a remixy. Ale když to chci dělat koncepčně a doba je na to zralá, tak můžu natočit album. Jako že –Tohle je muj sound!
Teď mám i nový věci, ovlivněný reggae, taky hodně dubstep, ale takový kořeny dubu, spíš.
Pitchfork: To, co děláte, mi v mnoha ohledech připomíná Justice a vzpomínám si, že spousta hardcore dance music fanoušků je bralo jako srágory, když se objevili. Vás taky hodně lidí nesnáší.
SM: To je legrace, že to říkáte, protože při mý řeči na Grammy, kterou na YouTube nedali, jsem říkal, že Cross od Justice by mělo vyhrát cenu Grammy. Je to kurva skvělý album. Opravdový album. Můžeš to pouštět nebo si to poslouchat o samotě. Udělali to prostě jinak. Chci říct, že jsem Frantíky dávno vykrádal na My Name is Skrillex, než jsem dělal dubstep.
Pamatuju si, že jsem v roce 2007 viděl pyramidovou show Daft Punk. Šel jsem sám, jel svou Hondou Fit, koupil si od překupníka lístek za 150 dolarů, vlez dovnitř a bavil jsem se jak nikdy v životě. Bez chlastu a drog. Byl jsem na vrcholu štěstí. Změnilo mi to život. Teď to bude znít debilně, ale už párkrát jsem byl strašně hrdej na to, co se mi při vystoupení povedlo, jako že jsem cítil, že jsem lidem dal stejnej pocit, kterej jsem měl na těch Daft Punk. A to je moc dobrej pocit.
Někdy v tý době jsem si pro sebe říkal, "Chlape, kéž bys tak moh dělat vlastní muziku. Nemusiš bejt Daft Punk, ale jako..." Daft Punk jsou záhadný, ale přitom se záhadný bejt nesnažej.